Centrální Tokio

by Jana  

 

Vzhledem k tomu, že Tokio je opravdu rozsáhlé město (např. letiště je vzdáleno od širšího centra cca 100 km), nebylo v našich silách ani časových možnostech stihnout vše, ale vybrali ( a;) ) jsme pro nás místa nejatraktivnější. Měli jsme Tokio nastudováno jednak z průvodce a jednak z internetových stránek japan-guide.com, podle kterých jsme nakonec naplánovali naše výlety. Na těchto stránkách je Tokio rozděleno do 4 velkých oblastí - Central Tokio, Western Tokio, Northern Tokio a Southern Tokio.

Ačkoli nám první den počasí moc nepřálo (celý den lilo), rozhodli jsme se nejprve navštívit Císařský palác a jeho nádherné zahrady. Císařský palác je dodnes sídlem císařské rodiny, a proto je otevřen pro veřejnost pouze dvakrát do roka, a to 2. ledna (oslavy nového roku) a 23. prosince (den císařových narozenin). Po zbytek roku je možno podívat se na palác pouze z dálky, z plochy (parkoviště) k tomuto učelu přímo postavenému. Z tohoto místa je vidět pouze kousek paláce a dva mosty představující vstupní bránu do prostranství císařského paláce - Meganebashi a Nijubashi. Ještě nutno dodat,že Císařský palác je postaven na místě původního hradu Edo - sídle bývalého šogúna Tokugawa.

Z císařských zahrad jsou veřejnosti přístupné pouze Východní zahrady Císařského paláce, které se také nacházejí na místě bývalého hradu Edo a na jejichž místě stával obranný val hradu. I za deště působily zahrady kouzelným dojmem a ačkoli se zde neplatí vstupné, obdržíte vstupní kartičku a po celou dobu vaší návštěvy vás bystrým zrakem hlídá hrstka dozorců v podobě pěšáků i cyklistů.

Pochopitelně jsme si nemohli nechat ujít ani nejprestižnější "business district" - Marunouchi, kde sídlí v mrakodrapech nejvýznačnější japonské společnosti, přrevážně z finančního sektoru. Díky tomu zde vyrostly i obrovské nákupní a "jídelní" budovy. My, hladoví a doposud neznalí japonských poměrů, jsme si v jednom takovém centru zvaném Marunouchi Building, jež je jednak "obchodním domem" a jednak sídlem významných firem, dali polévku-tokijský boršč-cenu zde raději nebudu uvádět:) V této čtvrti se také nachází další lákadlo nejen pro turisty - Tokijské Mezinárodním forum, jež je považováno za význačnou architektonickou stavbu (tvar lodi) a v němž se konají význačné mezinárodní konference (v době naší návštěvy se zde konala konference o srdečních chorobách). Tokijské nádraží, které celou čtvrť uzavírá, je zrovna rekonstruováno, tak jsme si ho nemohli prohlédnout.

Yasukuni Shrine - šintoistický chrám, který je zároveň památníkem všech Japonců padlých ve válkách. Byli jsme překvapeni jak velké davy k němu neustále proudí (i ve všední den), aby se poklonily padlým. Nás zde bohužel nepustili, hlídač neuměl anglicky, ale protože se nás ptal odkud jsme, dovodili jsme, že naše země nebojovala po boku Japonska, a tudíž nemáme důvod chrám navštívit.

Místo, na které jsem se opravdu těšila a chtěla navštívit je proslulý tokijský rybí trh - Tsukiji Fish Market. Je otevřen přibližně od 4 ráno do 2 odpoledne, ale veřejnosti se doporučeje navšívit ho po 9 hod. ráno - před tím pouze pokud jste objednáni přes agenturu na aukci ryb, kde je počet míst omezen. Ne nadarmo se říká, že je to město ve městě. Rybáři tu žijí vlastním kouzelným životem a zdá se, že co je mimo "zdi" rybího trhu je vůbec nezajímá. Je to opravdu úžasné místo, které oplývá nezaměnitelnou atmosférou a rozhodně stojí za shlédnutí. Trh je rozčleněn na vnitřní - stánek vedle stánku samé ryby a mořské potvory, rybáři přeřvávající se s lepšími nabídkami, typický smrad a kluzká podlaha... - a vnější, kde můžete sehnat úplně všechno,od řas přes hrnce až po boty a trička nejen s japonskými motivy. My zde ochutnali nějaké placky, dodnes nevíme z čeho byli, raději to vědět nechceme, ale byli opravdu chutné a syté.

Tsukiji-Hongauji temple - první šintoistický chrám, který jsme navštívili na nás působil opravdu kladným dojmem. Uvolněná atmosféra, na židli spící bezdomovec (jen poznámka, japonské bezdomovce na první pohled nepoznáte,jsou neuvěřitelně čistí, slušní a tišší a o svůj mini majetek se starají opravdu vzorně) vedle dělníka, který si sem přišel v polední pauze dát šlofíka, opodál sedící mladý pár fotící se před "oltářem" (zřejmě turisté), matka modlící se za své děti..a kněží, kteří je kdykoli vyslechnou, pomodlí se s nimi, či pro ně odslouží separátní "mši"...ačkoli "oltář" působí honosně, zbytek chrámu je vybaven obyčejně, nenuceně, lidsky a člověk se zde cítí opravdu jako v "chrámu božím", žádný strach a stres, jen klid a pohoda... (a jako bonus je zde WC:))

Také jsem byla zvědavá na umělý ostrov - Tsukishima - kteří Japonci vytvořili v Tokijském zálivu přibližně před 100 lety z půdy, kterou odstranili při stavbě kanálu na rybí trh. Ostrov nakonec nebyl ničím vyjímečný, působil stejně jako zbytek města, tak jsme jej brzo opustili.

Nejslavnější tokijský most  - Nihonbashi - který je prý opečovávaný jako náš Karlův most, za moc nestál. Pár soch, uprostřed neustále projíždějící auta a spěchající davy. Původní dřevěný most byl v období Meiji nahrazen kameným. Po kopii původního dřevěného jsme se prošli v muzeu Edo-Tokio. Most je zároveň i "nultou mílí" pro japonskou dálniční síť, a to již od období Eda.

Největší nákupní, zábavní a "jídelní" čtvrť Ginza se také nachází v Centrálním Tokiu. V mrakodrapech předražené kavárny, obchody modnich návrhářů, noční kluby, to opravdu nebyl náš "cup of coffee", tak jsme se jen zastavili u symbolu Ginzy - clock tower Ginza Wako, postavenému v roce 1932, v němž se dnes nachází velmi luxusní zlatnictví a podobné luxusní doplňky. Naším cílem v Ginze ovšem bylo divadlo Kabukiza, kde jsme chtěli navštívit kousek nějakého představení, ale opět jsme přišli nevhod, divadlo se až do roku 2013 rekonstruuje.

 

 

No feedback yet