No jó. Vy co mě znáte delší dobu víte, že jsem (jak to říci kulantně) abstinent. S oblibou říkávám, že jsem "od šestnácti nepil alkohol", a až na jednu vyjímku, kdy mi byla podstčena sklenka vodky místo čiré vody, to bylo pravdou. Bylo...

Každý správný cestovatel musí přece ochutnat stravu místa, kam se vydal. A taková Japonská strava pro náš evropský žaludek zvyklý na vepřo, knedlo, zelo není zrovna ideální. Poté co jsem jednak poprvé letěl v letadle větším než obyčejný automobil (měl jsem tu čest předtím letět jen větroněm) a jednak na jeho palubě ochutnával japonské jídlo, které obsahovalo čerstvou, tepelně neupravenou rybu, se mi samozřejmě co? No udělalo špatně. Tak jsem po dlouhé debatě a ještě delším přemlouvání uznal, že Jana má pravdu, a z důvodů desinfekčních jsem si loknul pravé domácí "Brázdil and son Plum Brandy".

To bylo hned první večer v hostelu v Tokiu. Za týden v Tokiu jsem překročil veškeré limity alkoholu a jednu štamprlu (rozuměj vršek od flašky) zkonzumoval každý večer pro zdraví. Na Zélandu samozřejmě začala proslulá Plum Brandy docházet velice rychle, a tak jsme se s Janou omezili na míchání s džusem. Je to přeci jen lahodnější :-) Je to také už hodně dávno co jsme zkonzumovali již druhou flašku slivovičky, zaslanou exklusivně firmou Brázdil and son na dobírku a nemůžeme si stěžovat...

PS: Novozélandská vína jsou také dost lahodná...