Když dorazíte na Novém Zélandu na samotný Jih a konec transzélandké magistrály A1, může se zdát že dál již cesta nevede. Vidíte jen moře a máte pocit, že stojíte na konci světa.

Na samotném Jihu Nového zélandu leží Steward Island. Jeho odlehlost ho přímo předurčije k jediném účelu - přírodní rezervace. Na většině ostrova se rozléhá velký národní park, který je známý jednak divokou přírodou, jednak jedním z nejnáročnějších vícedenních walků na NZ (10dní bez možnosti doplnění zásob) ale hlavně nočním pozorováním ptáků Kiwi v jejich přirozeném prostředí. Tak jsme se rozhodli, že vynechat takovou skvělou příležitost by byl hřích, a naplánovali si 3 denní Great Walk - Rakiura Track.

Na ostrov dorazíte, jak jinak než, lodí. Plavba byla docela příjemná a kapitán se snažil zvědavým turistům vysvětlit, jak že to fungují námořní mapy :). Po vylodění jsme zamířili rovnou na zdejší kancelář ministerstva životního prostředí (DoC - správce Great walků), protože jen zde lze získat lístky a rezervace pro chaty ve kterých můžete přespat. Všeobecně je na NZ zákaz noclehu v okolí Great Walků mimo určená místa, za která se platí, ale tady je zákaz opravdu silný a vymáhaný. Přece jen, pták Kiwi je národním symbolem a vyrušovat národní symbol, to turistům nepřísluší!

Na cestu jsme se vydali až po poledni, ale nebylo kam spěchat. Samotná cesta se nesla v duchu absolutního odpočinku a relaxace. Nějdřív jsme prošli celým městem Oban, které je jediným osídlením na ostrově. Ospalejší městeško jsem v životě neviděl. Jediná známka života bylo rádio které hrálo někomu v docích (ale toho někoho jsme neviděli), a taky pár turistů, kteří se velmi rychle rozeběhli každý za svým osudem. Tak jsme si to štrádovali po cestičtě, míjeli prastaré stromní telefony a zapadlé příbytky s vtipnými varovnými cedulemi varující případné zlodějíčky a nenechavce o majitelévě nátuře a lásce ke zbraním. První nádech ultimátní svoboty...

Co nám poprvé (a ne naposled) vyrazilo dech byla cesta samotná. Nádherné pláže (až byste brečeli), krabíci, ptáci, příroda... a nikde žádný člověk. Sem tam jsme někoho potkali ale čím dál jsme šli, tím méně lidí bylo. Nakonec jsme skončili v kempu u první chaty spolu s dalšími 4mi cestovateli a řekněme zvláštním ochráncem přírody (mluvil s tuleni... vážně na ně mluvil...). Tak jsem rozložili stan, prošli se po pláši a nastavili si buďík na 2 v noci. Ano, pozorování ptáků Kiwi ve volné přírodě je to, co sem láká většinu turistů. A protože jsou kiwáci noční ptáci, musíte si počkat.

Při pozorování ptáků Kiwi platí několik striktních pravidel, abyste je příliš nevylekali a nevystresovali. Samozřejmostí je zákaz focení s bleskem, zásadně ptáky nevyhledávat a nehonit (počkejte, oni přijdou k vám, jsou zvědaví) a zákaz svícení na ptáky čímkoli, krom červeně zabarveného tlumeného světla (jinak utečou, nebo nepřijdou vůbec). No a my naštěstí takové světlo měli. Čirou náhodou jsem Janě před zélandem na svátek koupil čelovku, která jedno měla. Tak si tak sedíme na lavičce při měsíčku, ani nedutáme a posloucháme zvuky noci. Najednou šustění, blíží se, zesiluje... Jen jsme se otočili a popošli asi tři kroky a byl tam. Malinký kiwáček (asi mládě, dospělí se dorůstají velikosti malého dítěte). Jen tak si tam štěbetal, chvíli nás pozoroval a pak šel zas zpět... Naprostá pohoda, skvělý nezapomenutelný zážitek.

Zbytek walku byl podobně laděný, po cestě jsme potkali spoustu přírody, zvířat, ptáků, krabíků... Tři dny v lesích ztraceni v přírodě... Nekonečná svoboda.

Teda... skončila za tři dny :) Zpět do městečka Oban jsme dorazili opět kolem poledne a hned jsme si objednali water-taxi na Ulva Island. To je ještě menší ostrov, opravdu ostrůvek co za dvě hodiny projdete křížem krážem, na kterém je ptačí rezervace nejvyšší ochrany. Omezený počet návštěvníků, kontrolované lodě, pasti na myši každých 5 metrů... Tenhle ostrov drží jeden unikát. Nejen že na něm žije velké množství papoušků, kteří jsou pro Nový zéland endemičtí a druhově ohrožení, ale také zde žije snad posledních pár kusů papouška Kakapo... Procházeli jsme se lesem, pozorovali papoušky jak si volně poletují a zpívají. Dokonce jsme viděli velkého papouška KaKa který si tam louskal ořechy jedna báseň. Kapitán lodi, která nás dopravila na ostrov nám doporučil ať si někde sedneme, a prostě počkáme, oni ptáčci přijdou sami. A vážně, místni drozdi Vám dohopsají až na rameno...

Tak jsme přímo pohádkově završili návštěvu Stewardova ostrova, nasedli na loď a odpluli zpět na Jižní Ostrov vstříc dalším zážitkům. Ale i když nás čekala, a stále čekají, další a další dobrodružství, na Steward Island jen tak nezapomeneme.